pátek 27. února 2015

Chléb s příběhem

K našim dalším krokům k co možná největší potravinové soběstačnosti patří i vlastní chléb. A vzhledem k tomu, že se ve stodole nachází i mlýnské kameny, tak se možná časem dopracujeme i k vlastnímu obilí, ale o tom až někdy v budoucnu :)

Nějaké pokusy proběhly už v Brně, kde jsem se snažila vypěstovat kvásek a upéct nějaký ten bochník v klasické troubě, ale víc se to rozjelo na samotě u lesa. Kvásek vznikl z vody z lesního pramene a z bio žitné mouky. A v porovnání k městskému kvásku je úplně jiný. Voní krásně ovocně a parádně pracuje. Noa k tomu se učíme pracovat s pecí. Pomáhá nám infrateploměr a intuice :D. A spoustu informací čerpáme z fcb skupiny PečemPecen.

Za každým bochníkem je kus práce. Drahého jsem instruovala, že na mě v jakékoliv fázi přípravy chleba nesmí mluvit, ať už při přípravě rozkvasu, nebo zadělávání chleba. Zato já můžu udílet jakékoliv rozkazy: "Podej mi tu mouku! Ne tuhle, tamtu! Kde je doprkýnka ta ošatka? Můžeš mi to tady prosím podsypat? Přikryj to prosím utěrkou! Kam sem sakra dala ten nůž? Už máš roztopenou pec? Jaká je tam teplota?!"
A tak všelijak podobně. Každý ten bochník má svůj průběh a příběh.

Například

Pátek 13.
Přes noc pracovala šumava podle pana Cuketky, dopoledne jsem se dohádala s manželem, pač nestihl zatopit v peci, šumava šla tedy do lednice, že zatopíme odpoledne. Jupí, odpoledne roztopeno, pec žhne, můžem pomalu sázet a já si vzpomněla, že ta šumava je furt v lednici, není přeložená a rozhodně není ve formě. Tak honem do tepla, odpočinout, přeložit, zformovat, vykynout. Naštěstí to kynulo pěkně. Plán dne byl ještě vyzkoušet rohlíky,kvasnice jsou sakra furt z mražáku, nějakým zázrakem hnedka pracovaly, těsto krásně kynulo. Na mobilu študuju návod na rolování a po urolování jakýchsi patvarů mi došlo, že jsem je rolovala úplně obráceně. Naskládáno na plech, bohužel těsně vedle sebe, bo se to nechtělo vlézt. No nic, někdy za 100 let, až se vyzuřím, si to proštuduju řádně. Sázím do pece bochánek šumavy, plech s patvarama a nenapadne mě nic lepšího, než ještě vyzkoušet bábovku, pač musím spotřebovat jednu procházející šlehačku. Nalito do formy, šoupnuto do pece k předchozím kusům. Jenže pec neustálým otvíráním chladla a chladla, takže ty výtvory podle toho dopadly. Chleba to naštěstí zvládl ještě v pohodě, patvary chuťově dobré, bábovka v chladu vůbec nevyskočila, nešla vůbec vyklopit a spíš to byla variace na jakési brownies. Manžel mě dorazil nevinnou otázkou, zda jsem vysypala formu.... No jest se to dá, ale celý den s nervama nadranc a všichni musí okolo chodit po špičkách...Stojí mi to za to? 

A další příběh
Bochníky měly původně býti bochníky vinohradskými. Rozkvasila jsem si jednu dávku z žitného a jednu dávku z pšeničného kvásku. Navečer se chystám zadělat na chleba a zjišťuji, že mi zbývá pšeničné mouky sotva na jeden bochník, k dispozici už je jen žitná chlebová. Tak dávku pšeničné půlím, zbývající váhu mouky dorovnávám onou žitnou. S manželem si děláme romantický večer a ručně hněteme těsto na dva bochníky. Po 40 minutách první překládání, chvíli před půlnocí další, pak stáčení do ošatky a druhý do cedníku s utěrkou. Hoši jdou zakrytí odpočívat do studené chodby a my jdem spát. Ráno (dopoledne) roztápíme pec. No chvílu to trvá, než se dostane na provozní teplotu a chlebíci už pomalu utíkají z ošatky. Kulatý jde do rozpáleného litináče, akorát se nechce odlepit z utěrky a oválný se prozměnu se přilepil k igeliťáku, pod kterým odpočíval a jde rovnou na plech, kde se trochu rozplácne. Liju vodu, zavírám dvířka u pece a nechávám chleby na 10 minut bez dozoru. Po deseti minutách otvírám a koukám, že kulatý vyskočil skoro až ke stropu a už černá. 


Tak honem kluky vyměnit, obrátit a přisunout blíž ke dvířkám, ať nemají tolik tepla. No, nějakou černotu chytl i oválný, ale co, ve finále se to dá okrájet. A výsledek je nad očekávání parádní. Kůrka je tenoučká, křupavá a není všude tak černá . A střídka je nadýchaná, jemně bublinkatá, téměř se rozplývá na jazyku.. Zatím můj nejlepší chleba (to říkám pokaždé :D) . Joa oba lehce přes 1,3 kg. Nepřestává mě fascinovat, že k tomuto zázraku je zapotřebí akorát voda a mouka...


2 komentáře:

  1. Nad tímhle jsem nedávno přemýšlel. Myslím tím potravinovou soběstačnost. Bydlíme na samotě, máme k tomu nějaké pole, zelenina prakticky všechno vlastní, brambory taky, nějaké ovoce, prostě podle sezony. K tomu králíci, kuřata, na příští rok plánuji i sele. :) Není to stoprocentní, ale dá se to. A samozřejmě přemýšlím i nad pečivem, respektive vlastní moukou. Nevím, no. Pořídit a vybavit mlýnici je poměrně drahá sranda, alespoň co mi říkal kamarád, který investuje do zlata a věnuje se prodávání pekařského vybavení. :/

    OdpovědětVymazat
  2. Já osobně jsem na tyhle věci s příběhem v poslední době už poměrně dost alergický. Jako co to znamená střecha s příběhem? Jako že mi bude povídat pohádky? Nezajímá. Chci, aby ta krytina byla na střeše a fungovala tak, jak má. Třeba naše dřevěná krytina Drdlík za sebou dechberoucí příběh nemá, ale je mi to vcelku jedno.

    OdpovědětVymazat