Dovolím si zde uvést malou citaci z knih Zvonící Cedry: "Není třeba odcházet do lesa, nejdřív ukliď tam, kde jsi udělal nepořádek."
Trochu si vyčítám tu naši cestu z města, nemám pocit, že bych se nějak věnovala zlepšení podmínek teď, ve svém okolí :(.
Při venčení mě neustále rozčilují hromady odpadků všude v trávě, tak jsem se alespoň rozhodla na každý výlet s Maggie vzít pytel na odpadky a alespoň něco posbírat.
Výsledkem prvního sběru jen v okolí domu byly dva plné pytle, jedna děkující paní důchodkyně a hlouček paní bavících se o tom, kdo tady neustále ten bordel dělá a neuklízí a že je to dneska hrůza, že se to město o nás nestará. Další paní si ťukala na čelo, že jsem blázen, že to nemá cenu. Pravda, druhý den už pod lavičkami bylo zase nastláno, ale třeba tím inspiruju alespoň jednoho člověka. Pak věřím, že to cenu má. Každopádně v tom hodlám pokračovat.
Další zajímavou četbou pro inspiraci je článek na
Módním Pekle. V podstatě krásně shrnuje dnešní nehorázné plýtvání vším a všude a vlastně to zahrnuje i ty odpadky.
Mám to "štěstí" či smůlu, že na mou postavu v běžných řetězcích takřka nic neseženu (a to si nemyslím, že jsem nějaký extrém), takže mě nakupování naštěstí vůbec nebaví. I přesto mám plný šatník a nemám co na sebe :)
Poslední dobou mě docela baví nákupy v sekáči, občas se podaří něco sehnat, ale snažím se nákupy celkově omezovat. A trochu se děsím třídění šatníku před stěhováním, asi to bude náročné.
Řekla bych, že docela jednoduché to máme s kosmetikou. Začneme-li ve sprše, v základní výbavě u nás najdete pouze úplně obyčejná pevná mýdla a kopřivový šampon. Zásadní zkušeností pro "používání" krémů na mou "suchou" pokožku byly experimentální dva týdny, kdy jsem se po každné sprše ihned nenatírala žádným krémem. Přiznám se, sněžilo se ze mě, závislá pokožka byla zoufalá. Naštěstí to bylo v zimě, takže se sněžení dalo schovat :). Asi po dvou týdnech (už se přesně nepamatuji) se stal zázrak. Žádný krém nebyl potřeba. Stačilo pít vodu, jíst zeleninu, místo tekutých mýdel používat mýdlo obyčejné. A možná pomohla i víra. Dnes používám na ruce a obličej, které jsou přece jen vystavovány různým nepěknostem trochu častěji, přepuštěné máslo a sádlo s měsíčkem, občas olivovový olej. A je nám hej. Mě a mé pokožce.
Jídlo je kategorie sama pro sebe. Mám v živé paměti doby, kdy lednička v mých "single" dobách zela prázdnotou (stejně jsem ráno odcházela v 7 a vracela se v 10 v noci a někdy ani to ne) a já se stravovala převážně někde venku. Ještě, že jsem tenkrát neměla psa, asi bych mu občas kradla suchary.
Postupně jsem se však dopracovávala k nějakým těm nákupům a vaření, pak už naštěstí bylo komu. Jídlo nás vlastně dalo možná dohromady, mé srdce tenkrát zaplesalo nad zjištěním, že ten kluk čte
pana Cuketku a nakupuje v Praze na farmářských trzích. Tak jsem si ho po čase přestěhovala do Brna :). Dnes věřím tomu, že "jste to, co jíte". Ten pán, co s ním bydlím občas z práce nosí odepsané potraviny, kterým nic není, jen to datum na obalu už hlásí, že nesmí do prodeje. A že jich je. A to je jen malý obchod. Nedokážu si představit, co toho musí být v hypermegasupermarketech. Když už nakupujeme, nakupujeme základní potraviny, přemýšlíme nad množstvím. Naštěstí oba maso tolik nemusíme (vegetariáni nejsme), takže jedeme spíš zeleninu na různé způsoby. Zeleninu pokud možno sezonní a lokální, nejlépe domácí od rodiny a známých. I tak máme doma spoustu obalů, plastů, pořád máme plné koše. Jsem hrozně zvědavá na budoucí spotřebu a odpady, těším se, až budu dělat tabulky, kolik, čeho, za kolik...
No, tohle ublognutí je (jako ostatně vždy) trochu nesouvislé, ale snad víte, co vám toužím sdělit.
