Tak to vypadá,

že jsme přestěhovaní.
Natřikrát
Jedna velká dodávka
Jeden osobák
a včera dva finální bágly.

A jdem bydlet... čeká nás spousta práce... Do zimy musíme stihnout přivézt a nasekat dřevo, vyčistit studnu a pramen, zateplit hazlík a mnoho dalšího... Už se těšíme

Necelý týden

Do akce finální Kulový Blesk zbývá necelý týden, slovy šest dní.. Včetně dneška.

V bytě to vypadá jak po výbuchu bomby, odvážíme již několikátý batoh oblečení pro charitu, neustále plníme kontejnery papírem a plastem. 

A to to tu nemá ani 30 metrů čtverečních. Absolutně nechápu.

Pro nového nájemníka byt vybavujeme vším, co jsem vždycky chtěla já a přišlo mi zbytečné si to pořizovat :D. Takže mimo jiné rohová pohovka, větší topení, ...

Seznam věcí, které je potřeba před odjezdem stihnout narůstá závratným tempem.

Splatit hypotéku, zrušit nebo aspoň snížit co nejvíc trvalých plateb na různá spoření, pojištění. Člověk má takových blbostí, které už vlastně vůbec nepotřebuje. Založit to všechno bylo docela jednoduché, ale odpojování od systému je poměrně složitá věc a asi se to nikdy nepodaří zcela.

Už teď vím, že nestíháme nahlásit novou adresu, tak snad se k nám dopisy nějak dostanou. Do toho ještě spousta vyřizování, zařizování jiných záležitostí.

Spoustu věcí odkládáme jako nedůležité s tím, že to někdy doděláme.

Naivně jsem si myslela, že poloviční úvazek z domu bude brnkačka, ale mám pocit, že práce je snad ještě víc a rozhodně u počítače polovinu standardní pracovní doby nesedím :(. A to jsem velice zvědavá, jak dopadne předávání pravomocí, to bude asi tóčo.

Vydržet, musíme to ještě vydržet :)

Děkuji

Děkuji svému muži za to,

že se objevil v pravou chvíli,
že je jaký je,
že mě umí rozesmát,
že mě umí dojmout,
že je rád na světě (se mnou) :) ...

Kam vás to táhne?

Je milión důvodů, proč by to nemuselo vyjít, přesto to riskneme...

Každý den je začátkem nového života... ovšem ten dnešní obzvlášť...

Nabralo to všechno rychlost přímo světelnou.

Koncem června jsme podali výpovědi. Drahý nakonec skončil už v červenci dohodou. Já nabídla zaměstnavateli půlúvazek a home office. Takže zatím na dva měsíce práce z lesa :)

Noa když už to všechno šlo tak rychle, tak mě napadlo, proč bychom se vlastně rovnou nepřestěhovali. Ondra doma balil, přemisťoval krabice a pejska a zase balil.

Nejhodnější švagr nám nabídl auto a odvoz, v sobotu 16. srpna jsme krabice naházeli do auta a odfrčeli ku lesu. Tam jsme krabice vyložili, něco hodili do stodoly, něco do chatičky a budeme postupně třídit a vyhazovat. Co si budeme povídat, člověk za ta léta nasbíral spoustu blbinek a obzvláště v lese je opravdu potřebovat nebude.

Vystupuji ze své komfortní zóny, mířím vstříc doposud nepoznanému, hodlám zkoušet, objevovat, nebojím se pádů, těším se, mám respekt a hlavně jsem hodně zvědavá.

Konec expresního hlášení.

Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden

INTERNET

Po vyzkoušení signálů všech možných a nemožných operátorů jsme zhodnotili, že do našeho údolí budeme muset spojení se světem přivést jinak.

Po zvážení možností jsem objednala satelit u společnosti INTV. Rychlostí blesku mi byla zaslána smlouva, doručen satelitní set a mohli jsme instalovat.

Na zahrádce to vypadalo jak v Almě :).

Naštěstí byl satelit vybaven inteligentním samonavigačním zařízením a při nalezení družice si pípal. Se základním azimutem a elevací pomohlo gps v mobilu a jemné odchylky už zase řešil software na noťasu, kde se zobrazovala síla signálu. Opravdu blbuvzdorné.

Noa k večeru už jsme byli ve spojení se světem. Takže už se nám na zahrádku i dovoláte.

Hned jsem vyzkoušela připojení firemního noťasu na VPN a informační systém a huráá, vše funguje snad rychleji než v práci.

Okolo nás

Dovolím si zde uvést malou citaci z knih Zvonící Cedry: "Není třeba odcházet do lesa, nejdřív ukliď tam, kde jsi udělal nepořádek."

Trochu si vyčítám tu naši cestu z města, nemám pocit, že bych se nějak věnovala zlepšení podmínek teď, ve svém okolí :(.

Při venčení mě neustále rozčilují hromady odpadků všude v trávě, tak jsem se alespoň rozhodla na každý výlet s Maggie vzít pytel na odpadky a alespoň něco posbírat.

Výsledkem prvního sběru jen v okolí domu byly dva plné pytle, jedna děkující paní důchodkyně a hlouček paní bavících se o tom, kdo tady neustále ten bordel dělá a neuklízí a že je to dneska hrůza, že se to město o nás nestará. Další paní si ťukala na čelo, že jsem blázen, že to nemá cenu. Pravda, druhý den už pod lavičkami bylo zase nastláno, ale třeba tím inspiruju alespoň jednoho člověka. Pak věřím, že to cenu má. Každopádně v tom hodlám pokračovat.

Další zajímavou četbou pro inspiraci je článek na Módním Pekle. V podstatě krásně shrnuje dnešní nehorázné plýtvání vším a všude a vlastně to zahrnuje i ty odpadky.

Mám to "štěstí" či smůlu, že na mou postavu v běžných řetězcích takřka nic neseženu (a to si nemyslím, že jsem nějaký extrém), takže mě nakupování naštěstí vůbec nebaví. I přesto mám plný šatník a nemám co na sebe :)

Poslední dobou mě docela baví nákupy v sekáči, občas se podaří něco sehnat, ale snažím se nákupy celkově omezovat. A trochu se děsím třídění šatníku před stěhováním, asi to bude náročné.

Řekla bych, že docela jednoduché to máme s kosmetikou. Začneme-li ve sprše, v základní výbavě u nás najdete pouze úplně obyčejná pevná mýdla a kopřivový šampon. Zásadní zkušeností pro "používání" krémů na mou "suchou" pokožku byly experimentální dva týdny, kdy jsem se po každné sprše ihned nenatírala žádným krémem. Přiznám se, sněžilo se ze mě, závislá pokožka byla zoufalá. Naštěstí to bylo v zimě, takže se sněžení dalo schovat :). Asi po dvou týdnech (už se přesně nepamatuji) se stal zázrak. Žádný krém nebyl potřeba. Stačilo pít vodu, jíst zeleninu, místo tekutých mýdel používat mýdlo obyčejné. A možná pomohla i víra. Dnes používám na ruce a obličej, které jsou přece jen vystavovány různým nepěknostem trochu častěji, přepuštěné máslo a sádlo s měsíčkem, občas olivovový olej. A je nám hej. Mě a mé pokožce.

Jídlo je kategorie sama pro sebe. Mám v živé paměti doby, kdy lednička v mých "single" dobách zela prázdnotou (stejně jsem ráno odcházela v 7 a vracela se v 10 v noci a někdy ani to ne) a já se stravovala převážně někde venku. Ještě, že jsem tenkrát neměla psa, asi bych mu občas kradla suchary.
Postupně jsem se však dopracovávala k nějakým těm nákupům a vaření, pak už naštěstí bylo komu. Jídlo nás vlastně dalo možná dohromady, mé srdce tenkrát zaplesalo nad zjištěním, že ten kluk čte pana Cuketku a nakupuje v Praze na farmářských trzích. Tak jsem si ho po čase přestěhovala do Brna :). Dnes věřím tomu, že "jste to, co jíte". Ten pán, co s ním bydlím občas z práce nosí odepsané potraviny, kterým nic není, jen to datum na obalu už hlásí, že nesmí do prodeje. A že jich je. A to je jen malý obchod. Nedokážu si představit, co toho musí být v hypermegasupermarketech. Když už nakupujeme, nakupujeme základní potraviny, přemýšlíme nad množstvím. Naštěstí oba maso tolik nemusíme (vegetariáni nejsme), takže jedeme spíš zeleninu na různé způsoby. Zeleninu pokud možno sezonní a lokální, nejlépe domácí od rodiny a známých. I tak máme doma spoustu obalů, plastů, pořád máme plné koše. Jsem hrozně zvědavá na budoucí spotřebu a odpady, těším se, až budu dělat tabulky, kolik, čeho, za kolik...

No, tohle ublognutí je (jako ostatně vždy) trochu nesouvislé, ale snad víte, co vám toužím sdělit.