Několik nocí bez spánku, dnů bez zastavení.
V pátek asi 10 rozchodů a rušení celé akce.
V pátek v noci šílený déšť, kdy snad spadlo tolik vody, jako za celý rok
dohromady. Nespím celou noc.
Sobota.
Kadeřnice "uklidňuje" popisem zážitků ze své svatby, líčící
kamarádka rovněž tak.
V minibytě postupně přibývá osob, nemám nejmenší ponětí, kdo, co, kdy, jak.
Nemáme kafe.
9:30 prcháme na šalinu - nevěsta, ženich, fotografka. Ostatní preferují
přesun autem.
Před vchodem do obřadní síně stojí desítky neznámých lidí. Nechápem, kde
jsme se to ocitli. Asi se hystericky směju. Matrikářka nás posílá do budovy,
vysvětluje postup obřadu, nikdo ji samozřejmě neposlouchá. Ženich se předčasně
dobývá do obřadní síně. Hudba hraje..Nastupuju s taťkou, procházíme špalírem.
Nikde nevidím ženicha. KDE JE? Stojí na začátku špalíru, přebírá mě od taťky
:). Stojíme vepředu, hosté usedají. Pak absolutněnevímjaké povídání pana
místostarosty. Víc jsem vnímala proslovy dětských účastníků. Pokud se dobře
pamatuji, ANO jsme řekli oba. Při podpisu nepsala tužka. Jakže se to vlastně
jmenuju? Přípitek, gratulace, odchod. Promítají nám jakési šílené video
(natáčené 16:9, promítané 4:3), prý je to záznam z našeho obřadu. Což není
možné, tu paní na videu neznám...
Před budovou totální chaos, bezradnost. Kde vyfotit tu bandu lidí naráz? Fotografka
leze na lešení kostela. Novomanželé chtějí odejít na plánované focení do
Zbrojovky. Pár lidí s nimi, pár lidí protestuje. Šílím..Nakonec se tam
vydáváme. První chvíle oddechu při bláznivém focení v budově skateparku, na
stěnách graffiti, rampy, molitan. Od místních skejťáků fasujeme plechovky
redbullu. Myslím, že nic podobného zatím ještě neviděli
Novomanželé s fotografkou se odpojují a pokračují dál k budově číslo
5. Totální vybydlený a zničený prostor. Fotografka nadšená. Mám hlad, žízeň,
bolí mě nohy. Sháníme odvoz. Jedeme zpátky k nám šalinou, na místo oslav
nás převáží auto.
Příjezd do areálu. Opět spousta neznámých lidí. Kde to sakra zase jsme? Aha,
už některé poznávám, takže asi to bude ta správná akce. Rýže ve vlasech, podpatky
v blátě. Snažím se pochopit a správně zodpovědět dotazy a získat tak
indicie k osvobození manžela z mučícího nástroje. Mozek nefunguje.
Sedám na vozíček, kodrcáme po hřišti přes překážky. Lovení rybiček. Moc nás to potěšilo, díky za tu srandu :) Zima.
V chatce se tiše převlékáme do tepláků a zpět ke svatebčanům.
Samé gratulace, spousta dotazů, chaos, mám to v mlze. První teplé jídlo
okolo čtvrté. Začínám vnímat okolo šesté, s manželem jsem se zatím téměř
neviděla. Ozvučení dorazilo s půldenním zpožděním.
Krájení dortů, rozbalování darů, šampus. Někdo přijíždí, odjíždí. Pořád
chaos. Prý dochází kafe, voda, nic není. V průběhu večera se vše
zklidňuje, zvládáme i první tanec (pokus o tanec), někdo se chápe mikrofonu,
šílené karaoke, ještě, že jsme mimo civilizaci. Tanec s citronem.
Poznávání manžela podle lýtek. Hosté postupně odpadávají do chatek. Já si dávám
hodinové odpočívací pauzy. Manžel statečně drží. Před šestou ráno ukládáme
poslední vytrvalce a sklízíme aparaturu, zhasínáme a odcházíme si užít svatební
noc…
Tento zážitek se na naší pomyslné stupnici zařadil hned vedle zimního výšlapu na Malé Fatře v minus 30 stupních a vichříci - boj o holý život...
Nedala jsem na radu drahého a povolila zasypání topinamburového záhonku (myslela jsem, že to ve finále nebude tak hrozné), ale při vytváření nového nájezdu bylo nabrané zeminy poněkud více.
